Negotiator - Blog

http://negotiator.kvalitne.cz

Úvodní stránka>Politika
Témata
..::..

Národní stát

03.December 2010 | 12:38


Národní stát je typ státu, jehož idea spočívá v teritoriálním splynutí státu (jakožto geografické a politické jednotky) a národa (jako jednotky kulturní a/nebo etnické). Jinými slovy, národ je považován, za klíčovou jednotku státu, který mu poskytuje suverenitu nad daným územím. Jedná se o problematický pojem, vyplývající z obtížnosti srozumitelné definice národa. Národní státy mohou být unitární (s převahou jedné národnostní skupiny; například Česká republika) či multinacionální (například Belgie či Indie).

Současná politologie operuje s pojmem národní stát i v případě, kdy administrativní (státní) hranice plně nesplývají s hranicemi výskytu dané etnické skupiny.

Dnešní mezinárodní systém je považován za systém národních států.



Systém národních států se v Evropě začal konsolidovat po podepsání Vestfálského míru. Vývoj souvisel s přesunem legitimity z konceptu dynastické suverenity běžné ve středověku v teritoriální suverenitu.

Koncept národního státu se vyvíjel spolu se vznikem nacionalistické ideologie v devatenáctém století. Mezníky se stalo sjednocení Německa a sjednocení Itálie.

Po první světové válce se myšlenka práva národa na sebeurčení - tedy vzniku státu na základě etnických hranic - rychle šířila spolu s rozpadem evropských multinacionálních říší (například Rakouska-Uherska či Osmanské říše). Hlavním zástancem této myšlenky byl americký prezident Woodrow Wilson, který ji jako součást svých Čtrnácti bodů prosazoval při jednáních o Versailleské smlouvě.

Dalším milníkem byl konec druhé světové války. V tomto období byla právo národů na sebeurčení zakotveno v Chartě OSN.

Globálního charakteru začal koncept nabývat s procesem dekolonizace, jehož vrchol proběhl v šedesátých letech.

Po konci studené války byl vývoj potvrzen rozpadem etnicky nesourodé Jugoslávie a Sovětského svazu.

V současnosti probíhá diskuze o roli národního státu ve světě například v souvislosti s možnou nezávislostí či autonomií Kosova v Srbsku, Tibetu a Ujguristánu v Číně či Baskicka ve Španělsku. Dalším příkladem je otázka autonomie ruských minorit v postsovětských státech.



Obecně docházelo k formování národních států a změnách dosavadních hranic spolu s rostoucí či jinak se měnící podobou národního uvědomění populace. Historie ukazuje, že jde o oboustranný proces. Je možné jak formování států na základě základě mocenských požadavků národa (například Itálie či Německo) tak formování národa a národního uvědomění na základě existence daného státu (Například Spojené státy americké, Francie či Čína). Československo je obtížné zařadit; jeho vznik byl důsledkem rozpadu rakousko-uherské říše a národnostních požadavků etnických menšin; na druhou stranu byl jako důsledek komplikovaného etnického uspořádání v prostoru prosazován koncept čechoslovakismu - tedy uměle vytvořené myšlenky jednoho národa.

Klíčovou ideologickou konstrukcí byl rozmach nacionalismu v devatenáctém století. Z kulturně-historického hlediska přispěl vznik romantismu.

Historickými oponenty myšlenky byli například marxisté, kteří dělící linii světové populace viděli v třídní, nikoliv etnické, příslušnosti jedince.

V dnešním světě je unikátním vyzyvatelem myšlenky národního státu evropská integrace, o jejímž vlivu panují značné neshody, a rozvoj dalších nadnárodních či nevládních struktur.[zdroj?]

Americký politický poradce Zbigniew Brzezinski v jedné ze svých knich naznačil, že koncept národního státu mohou u tradičních zemí prvního světa oslabit probíhající změny ve složení obyvatelstva (stárnutí obyvatel většiny evropských států a příliv levné pracovní síly z třetího světa).







Tento článek je licencován za podmínek GNU Free Documentation License. Používá materiál: Originální článek na Wikipedii.

..::..
Tento blog Copyright(c) Negotiator